Jak jsem musela z hodiny na hodinu vypadnout

Beru to trochu jako osobní prohru, že jsem nedokázala se Sebou vyjít a zůstat ve Velliru až do konce svého pobytu na Islandu (což je konec srpna), ale na druhou stranu se aspoň podívám jinam a poznám nové lidi. Pochybuju, že se někdo může chovat hůř než Seba, takže cokoli musí být pouze změna k lepšímu. A jak že se ten můj odchod vlastně odehrál?

---

V pátek třináctého jsem jako vždy od 8 hodin pracovala, nejdřív na snídani, potom jsem šla společně s Karol uklízet pokoje a nakonec chatku. Když jsme se v jednu hodinu vrátily na oběd, čekal nás už podruhé Seby vlastní recept, který bych jí nejradši omlátila o hlavu – na pánvičce opečené párky s nakrájenými jablky! Fakt docela hnus, ale snědla jsem to a ještě jsem jí to pochválila, taková já jsem 🙂

Po obědě si mě Seba zavolala a řekla mi, že chce, abych se okamžitě sbalila a že mě odveze do Víku na autobus! Abyste byli v obraze, řešila jsem celou situaci už předtím se Svanborg z agentury a ta mi doporučila, abych dala výpověď, pokud tam opravdu nechci zůstávat. To jsem tedy udělala v úterý 10. 5. Seba mi k tomu neřekla nic moc, ani na moji jasnou otázku, jak dlouho tam ještě budu moct zůstat, mi neodpověděla. Počítala jsem tedy s tím, že se nějak domluvíme a upřesníme to. Rozhodně jsem nečekala, že mi z hodiny na hodinu řekne, ať vypadnu.

Ještě jsem se jí zeptala, jestli bych přeci jenom nemohla zůstat přes víkend, protože v pátek odpoledne se mi fakt nechtělo otravovat Svanborg, aby mi poradila, co mám dělat dál, ale Seba mi řekla, že se snažila, ale že to se mnou nejde vydržet už ani den. Řekla jsem jí, že je to dost neprofesionální chování a že mi to mohla říct dřív, abych si mohla zorganizovat odjezd. Taky jsem jí řekla, že jdu teda zavolat Svanborg, aby mi řekla, co mám dělat, ale Seba mi odpověděla, že nikam volat nemám, že si mám laskavě začít balit, abych stihla autobus. Nakonec jsem řekla: „Fajn,“ a odešla jsem do svého pokoje, abych si začala balit věci.

V očích jsem měla slzy a byla jsem zároveň naštvaná a zároveň smutná, ale věděla jsem, že vypadnout musím, že kdekoli jinde to musí být lepší. Svanborg jsem samozřejmě zavolala, ale už ji na telefonu měla Seba, která jí zřejmě zavolala přede mnou, takže jsem celou situaci řešila s jinými zaměstnanci. Všichni z agentury na mě byli hodní a říkali, že to není konec světa, ale mně se to v tu chvíli zdálo docela špatné. Netušila jsem, kde budu spát a jestli budu mít jinou práci.

Seba a Einar vezli Karol do Víku do banky, aby si založila účet, a tak mě tam vysadili na autobusové zastávce. Nakonec jsem mohla být ráda, že mě vůbec odvezli. Jakmile jsem jim podala ruku a rozloučila se a jakmile jsem viděla, jak odjíždějí pryč, nesmírně se mi ulevilo. Ačkoli jsem pořád netušila, kde budu tu noc spát, bez Seby hned všechno vypadalo líp.

Protože jsem si balila dost narychlo, nevešlo se mi do kufru tolik věcí, jako když jsem přijela. Měla jsem tedy ještě velký batoh, na kterém jsem měla zavěšené boty a mikinu, a k tomu ještě malý batoh a igelitku. Seba mě v úterý nechala nakoupit si nějaké jídlo v obchodě. Kdybych věděla, že v pátek mě vypakuje, nic bych si nekupovala. Skoro jsem tedy všechny ty bágly ani neunesla a doufala jsem, že na mě někde v Reykjavíku, kam jsem měla namířeno, bude čekat Svanborg s autem. Pohybovat se takhle městskou, to by mě asi kleplo.

Ve Víku na zastávce si ke mně stoupla nějaká holčina, a protože jsem si nebyla jistá ohledně autobusu, zeptala jsem se jí, jestli taky jede do Reykjavíku a na nějaké další informace. Po chvilce povídání v angličtině se mě zeptala, odkud jsem, a když jsem jí řekla, že z České republiky, odpověděla mi česky: „To si děláš srandu?“ 🙂 Štěstí v neštěstí. Povídaly jsme celou cestu do hlavního města a já jsem byla dost vděčná za rozptýlení, protože jinak bych asi nejspíš brečela. Lidem v agentuře se to snadno řekne, že to není konec světa, ale není to moc příjemné, když se najednou ocitnete na dlažbě.

S Jarkou, jak se moje spása jmenovala, jsme se domluvily, že pokud budu spát někde v Reykjavíku a budu mít další den čas, můžeme se sejít a projít město společně. Ona si před návratem do ČR nechala pár dní na to, aby se po Reykjavíku porozhlédla.

Svanborg mi nakonec zamluvila stejný guesthouse, ve kterém jsem spala po příletu na Island – Sunna. Bohužel tentokrát jsem si ubytování musela zaplatit sama. Jedna noc stála 3000 Kč a to jsem ještě mohla být ráda za to, že jsem díky agentuře měla nějakou slevu. Přes Facebook jsme se spojily s Jarkou a zjistily jsme, že ona je v guesthousu asi 200 metrů ode mě. Svanborg mi řekla, abych si sobotu užila jako turista, ať se trochu odreaguju, takže jsem volna využila a celou sobotu jsem se nechala provádět po Reykjavíku. Jarka už tam byla, a tak mi ukázala spoustu míst. Mám asi milion fotek, tak se pokusím připravit z nich nějaký článek, abyste konečně viděli něco z hlavního města.

Snídaně v Sunna byla opět luxusní, po měsíci a půl jsem si konečně dala vajíčka natvrdo, o která jsem Sebu žádala 3x, ale bohužel jsem na ně podle ní neměla nárok. Dala jsem si toho mnohem víc, protože za ty prachy, že jo 😀 Taky jsem si užila sprchu a to, že jsem po ní nemusela pět minut sušit podlahu, jako jsem to pokaždé dělala ve Velliru.

Už jsem byla zase optimistická, protože Svanborg mi řekla, že pro mě našla jinou práci na západě země a že majitelé tamějšího guesthousu chtějí, abych byla samostatná a naučila se úplně všechno, aby mohli odjet a nechat všechno na mně. To pro mě byla úplně scifi představa, protože Seba by něco takového v životě neudělala. Byla jsem tedy ráda, že v Reykjavíku strávím dvě noci a v neděli vyrazím k městečku Borgarnes, kde na mě budou čekat moji noví zaměstnavatelé Ol a Sig.

Sice byl docela boj najít správnou zastávku městské hromadné dopravy a potom jsem musela hodinu čekat na autobusovém nádraží, než mi jel spoj, ale jinak všechno proběhlo v pořádku. V MHD se nedalo platit kartou, ale po mojí zděšené větě: „Já ale nemám žádnou hotovost?!“ řidič pouze mávnul rukou a poslal mě sednout si 🙂

Cestou jsem taky viděla menší nehodu, vůbec netuším, jak se to nějakým turistům z Asie (upřesnit to neumím) mohlo stát. Podle mě si spletli brzdu s plynem. Každopádně jsem jim to vůbec nezáviděla.

Aspoň můžete vidět islandskou policii v akci 😉

Nakonec jsem tedy šťastně dorazila do Borgarnes a už třetím dnem si hezky žiju u hodných lidí. Na Sebu bych si skoro ani nevzpomněla, kdybych od ní ještě něco nepotřebovala, ale snad na ni už brzo zapomenu. Je pro mě trochu zklamání, že ani Svanborg z agentury z celé situace zřejmě nevyvodí žádné závěry, protože mi řekla, že je zadobře jak se mnou, tak se Sebou, se kterou bude dál spolupracovat. Myslela jsem si, že minimálně problémy s pracovní dobou a s platem byly natolik závažné, aby Svanborg Sebě něco řekla, ale asi si nehodlá dělat zle. To mě trochu mrzí, ale holt to tam budou muset přetrpět další a další. Já už jsem se snažila dost, ať si tam bojuje zase někdo jiný.